Město se usmívá  Je v krajkách  a růžovém klobouku 
v rukavičkách ze sítě  V jedné  chycený  prstýnek
Kráčí  vstříc  hodinám
Přesně tak  jak ona  stará  paní lehce  ohnutá 
co cupitá  pomalu po refýži  někam  tam  Je cítit máta  i orchidej

Ohlédla  jsem se  za ní
Vím
Nesluší  se
Zastavila mne v čase
jakobych  to byla já  za pár několik  let

Zmizelo  město krajkové
stejné  tak přesně stejné  jak  elegance  minulého                                                        ve zvuku  podpadků  na betonových  kvádrech  chodníku
Odešla  ona  lehce přihnutá                 krása  i vůně  chanelu                                                     i listopádů

Jakobych  to byla  já 
Stojím  na nádraží  a nevím kam jet 
Jen prázdná  lavička  blízko  barevných  plakátů  cosi  připomíná
 Někde uvnitř  všech  citů a pracitů  VÍM
že tehdy  město  bylo zahradou