Utichla Praha a Karlův most byl téměř jen pro nás dva Držíce se za ruce jdeme a v zátylku nám sedí báseň Málem jsem zakopla o ležícího žebráka ach proč i v noci na dlažbě? Připomíná mi to bezcennost člověka jako tenkrát když hákové kříže chtěly se stát hvězdami ale my dva už trochu ojínění možná i dychavičnější v posledním prostoru před tím dalším v rajských zahradách šli jsme v souznění soutoku našich řek jakoby žádný čas onen pramen života nezaplavil Ten soudek lahodného bytí Kolem byla cítit Vltava a za zavřenými okenicemi  možná cikorka možná kapka slivovice na neuklizeném stole a proč ne? Život se neuklízí nezametá život nechává drobky které když si nasliníš prst sebereš a znovu vychutnáš Jsme tu spolu v energii noční oblohy oba dotýkaní dechem 

našich slov přítomní a nevzdálení

v zázraku zázračných zázraků 

jako když zavřeš oči roztáhneš ruce 

a jdeš po dlažbě v které je hudba křídel Ta touha nás všech