Vyprosila jsem si své prokletí
v šíleném letu všech našich milování
ve všech žhnoucich dotecích
v propletencich těl vzdechů i slastných výkřiků touhy
Vyprosila jsem si tě má milovaná
něho
Nejdražší omyle mých sedmdesáti let pardon Šedesáti devíti a není to fuk a není to jedno
Stejně se Praha nezmění o rok dříve či později
Vyprosila jsem si tě na všech kolejích co vedly vždy jenom někam
Na všech upatlaných klikách ke štěstí
Vyprosila jsem si své prokletí
a nežehrám na zlomený stvol růže nežehrám na propálený stůl tvým  ohněm
Nežehrám na sebe že nebyla jsem  luxus ala welcome
Vyprosila jsem si tě bohatou naději co vrátila mne k  bídě
A městu mému i tvému  je úplně jedno kde jsme a co dál
Klidně si jde svým krokem ode dne do noci
zatímco
píšu po zdech tvé jméno
píšu do oblak vzkazy
píšu do chodníku tvůj krok
Vyprosila jsem si tě a kdykoliv sepnu ruce nemyslím na Boha ale na naše Nohy Bosé a dotykové
Hříchu můj Prohrané srdcové eso
Myslíc na tvůj vzdech rozdírám se
Myslíc  na vášeň tančím
Myslíc na  kůži Dotýkám se
Tebe Sebe Bez tebe
Ohňostroj vybuchuje
Proklínám všechny zbylé hvězdy které jsme spolu neutrhli
Proklínám štěstí které mne obklíčilo
Proklínám své prokletí
Prokletá v tobě zůstávám
A Praze je šumafuk jak mi je
Líbí se jí můj černý plášť
a klobouk a hůlka co chrastí o chodník a cigáro které rozrušuje vzduch a rukavičky z krajky a batoh plný papírů které vždycky poházim po Karlově mostě a
dívám se jak lidé  chytají list po listu jakoby tam hledali báseň nebo vzkaz a možná i sebe
Vyprosila jsem si své prokletí
lásko i tebe