V tomhle opuštěným světě s tolika lidmi bloudíme mezi sebou jako bychom si hráli na slepou bábu

Jenže tenkrát to byla radost nás malých honících se dokola jako káča  viskajicích děcek co se změnily v  poletušky mezi komáry a muškami v kapradí blízko mokrého jehličí  a mechu Do plátěnek nám vlezli pavoučci a my s tvářemi jak rajské jablko volali ....Slepá bábo  chyť si nás...

Dnes se vybíjime hrou s tvrdým míčem do zad a kdo nechytí musí z kola ven

V tomhle opuštěným světě 

jsem právě tak opuštěná  i kdybych stotisíckrát tvrdila že ne  Je to stejné jako když se pomiluješ  jen pro tělo 

Jako když bez polibků se svlékáš do naha 

jako když v ústech máš hořkost grepu když vystydne postel bez lásky

V tomhle každodenním netichu

zavíráme oči před posečkáním na ticho

Mezi pohledem za a před

je tolikero vyznání

Sedávala jsem na kraji kanape a upírala oči  do kamen Oheň tvořil obrazce když olizoval zavřená dvířka Dychtivě jsem čekala až budu moci přiložit lopatku hnědého uhlí  a rozsvítí

se tak silný očekávaný žár  přivírala jsem oči a štiplavý dým na chvíli provoněl kuchyň a smísil se s pečenými bramborami ve slupce

I to bylo vyznání tepla a domova Dívala jsem a byla vidoucí už tehdy tenkrát na kraji kanape kde spávala mrkací panenka a pes Don

A opuštěný svět si hraje svou šachovou partii Je velmistr v slepotě černých figurek 

protože oheň v nás samotných sami pozhášíme kdykoli bychom cítili výjimečnost nechtěného

Jsme tak moc opuštění z vysedávání u počítačů kde si vytváříme kontakty že už ani nevíme jakou chuť má čekání na Dobrý den z úst souseda

Na ahoj z úst kamaráda a pohled do pohledu těch nejbližších

Tvůj pohled byl jak jiskra z vlaku v kterém jsem se vozívala do Divišova Funěl a prskal do kopce a vždycky        s hlavou v okýnku jsem chytala vítr pod víčka... Káva pivo limonáda horké párky...

Na malém statku voněla sláma hnůj a kozí sýr To byly prázdniny v trenyrkách a tílku s malým bičíkem a husami které jsme s kamarádkou honily po návsi 

Ale nejvíc nás bavilo čvachtat se bosky v kalužích po dešti když Louka se stala jezerem než ji polední slunce vysušilo a s ní i  cejchy v zahradě Vypadaly jako velké plástve sněhu

Tvůj pohled ta jiskra zůstala v mých očích nastálo občas zabolí  jako když kolem tebe projde vzpomínka ta teskná nostalgie prožitého

Jsme tak opuštění v tomto světě že ujíždime do hor 

že odlétáme k mořím Že hledáme opuštěné ostrovy 

že utíkáme na jezdících schodech do center pro štěstí

Tak opuštění jak jen může být opuštěná kniha bez písmen