slyšíš jak je tvůj dům hluchý...
a bohové otevírají oponu nebes aby ho zaplašili
zpívají Chorál pro prázdné ticho
a ono je někdy tak tiché že neslyší vlastni srdce
Ohluchl člověk v nitru
a ve své temné svobodě uzavírá se
jakoby chtěl před branou na dvoře šilenctvi
postávat přešlapovat na místě Nevědoucí
Sám v monotonosti  pohybů
Odhání motýla  Ztělesnění duše
a jeho spánek rozumu sem tam otevře náruč pro Afroditu
Sám sebe klame bojic se  šepotu myšlenek
z dalekého kraje lásky
kam raděj nevstupuje
aby jeho bláznivý tichý dům neobjala Venuše
I BOHYNĚ Empatie
tolik zranitelná
A tak pro jistotu sám sobě ubližuje
Sám vprostřed tichého dvora šilenctvi
bez naslouchání v němotě a hluchotě
Cuchá si vlasy když zaslechne zpěv  svého pozitivniho sobectví
a vlaje mezi tim vším osaměle
hovoříc jen k zatoulaným psům a lísavým kočkám
ve své lsti sám sebou oklamán

Jednou až mezi tichem a hlukem nalezneme
jemnocit  nebude tichých domů
kterým se vysmiváme nevěda jak blízko je naše ruka od dveří

SLYŠÍŠ JAK JE TVŮJ DŮM HLUCHÝ
JSI OSAMĚLÝ...