Slyším z povzdálí nutkavý soul

James Brown rozráží vzduch naléhavým hlasem a proměňuje ho do pestrobarevných sukní prsatých černošek

Zastavilo mne to v chůzi mezi panelovými domy

Kde se tu vzal jeho pláč                         nad rovnými střechami bez okapů kde se netulí deštové kapky ani peříčka od ptáků

na vyasfaltovaných  střechách Placatých odpočívadlech pro vrány

Připomnělo mi to tvoje oči                         v kterých byl stejný smutek                        i vášeň  Oči co občas zazářily jakoby se jich dotkl lampář                                        co zažíhá tmu pro obrysy stínů 

Ty oči co znaly milovat                                 i zledovatět                                          Nevím kolik litrů  duše se v nich otřásalo zimou

Nevím kolik kakaových bobů se 

roztavilo do pudinkového dortu když zesládly v pohledu

Připomnělo mi to tvůj tanec podobající se vlání rudých máků v žitném poli

i kafemlejnek drtící hněv vymazlené kávy když uprostřed nádechu vystydla

a James zpívá                                              V jeho zavřených očích je všechna touha po rozkvetlé zahradě tohoto světa

V jeho potu který vytváří úzké potůčky na skráních co se vsakují do límce bílé košile jsou romaneta i skici našich životů

Je tam i můj i tvůj nedokončený rukopis 

Slyším uvnitř sebe svůj hlas

zajíkavý v mollové tónině jako by se bál durového staccata

Jako by se bál své melodie vtisknuté  do kláves starého piana Jako by se bál že mu přibouchne prsty víkem opravdový virtuos

Můj hlas který tiše přizvukuje soulu Jamese Browna

myslíc na tebe 

a na střechách panelových domů

není nic nového Možná jen   studenější vítr Možná jen rozprostřená mlha Možná jen sklíčko z prstýnku co upustila straka

Sedím u starého rozladěného piána Ladím hudbu pro slova

Třeba ji uslyšíš