Když slétne babí léto do náruče
Rozkvete suchý list zakopnutý do včerejšků
Zase jsem Žena ŘÍKAVALA
Jeji vůně stala se magnolii  i javorovou marmeládou s limetkami
Na spadaných šiškách peříčko
Část jejich křídel

Tehdy kdy PODZIM ochutná všechny své barvy
neni čas odcházet

Když snese se hebkost bílého chladivého květu
Zem se očistí od přepálenych brambor z ohniště
Zase jsem Muž ŘÍKÁVAL
Jeho energie stala se jednoznačným parfémem
jejího těla
Na jemnosti sněhu krůpěje potu
Spojení pramenů vod

Tehdy  kdy ZIMA neuklouzne po nástrahách mrazu  neni čas zamrzat

Když pupenům vlahý vítr donese souhru luny a slunce
Objeví v sobě naději všech budoucích zrození
pro zemitost kořenů
Děkuji ti ŘÍKALA ŽENA I MUŽ
Jejich blaženost stala  se vroucnou písní na rtech
v symfonii z polibků
Na notovém pultu jemnost melodie
Vibrace rozechvělé něhy

Tehdy kdy JARO naplni se mízou
neni čas řezat do kůry stromů

Když ve všech řekách  zrcadli se plameny
a nedusi se
rozkvete na hladinách statisíce květů vzácnějších
než odrazy vlastní tváře
Myslet na věčnost nelze v lásce
Přišla  se rozloučit  ŽENA
Přišel   být s tebou  Muž
A vše už nebylo jako tehdy

ŽENA s náručí mokrých květin
zmizela v oparu     PRŠÍ

TEHDY kdy léto 
opustily barvy
prameny vod
a z kůry stromů se vylila míza
Rok se naplnil