#poezie

PEŘÍČKO 

Nikdy není dobré psát cokoliv

když necítíš nic Ten pocit prázdných dní Možná oloupanou samotu na ohryzek bez jader

Není dobré psát cokoliv 

natož báseň

a nedejbože mluvit

Možná se jen tak dívat

jak ptáci šup sem šup tam lemují dlažbu blízko trávníků

jako by se báli že je někdo zašlápne

Jak může někdo zašlápnout ptáka když má křídla

Může 

To když se zapomene dívat

naslouchat 

a nechá si zalepit křídla umaštěným vzduchem od všech lidských zbytků slov 

On pták symbol volnosti

Nikdy není fajnové být ohlušen prázdnotou přeplněnou kvílejicím davem na "džejm sejšn"nihilismu kde i "dada" ztratilo význam absurdity 

a pokoušet se být víc než žoviální blbec ve směsici ultra echt géniů

Možná je nejlíp kouknout za všechny rohy ulic jestli tam někde nestojí někdo v dlouhém plášti z bílého saténu a v černých lakýrkách a fialkových rukavicích s růžovým brkem které vytrhl poslednímu pelikánovi na svých cestách podél oceánu se srolovaným pergamenem na šňůrce z mořských řas na krku kde není napsáno vůbec nic protože i on se vyskytl v průsečíku hodnot a pahodnot v průrvě ničeho 

Jenže to nemůžeš tušit 

"Pane ráda vás vidím.."

A on zpoza kulatých obrouček

vyšle vám vzkaz jež podobá se bílému mléku ne mlze která dokáže stínovat Bělobě do které když nezapustíš barvy nezmění se

Někdy se ale vyskytne báseň

jakoby chtěla pohladit rozervanost všech papírových vlaštovek draků i čepic na hlavách nás šašků veselých chvilek v mžiku poletující radosti 

Tu zachytím mezi všemi loukami a poli 

mezi stojící řekou čekající na lodě 

tam pod baldachýnem oblohy který rozevírají špičky hor jako oponu

a vejdu                                  abych poté mohla žít blízko stáda i vzdálených pegasů a jednorožců

Možná potkám sebe jako náhodného kolemjdoucího s bandaskou plnou borůvek a jahod na pěšině blízko u mýtiny uprostřed lesa kde ve větvích zívá unavená sova

Možná

Snad

Jistě

i kdyby vlci a havrani kolem kroužili 

vím

že laním hrdličkám holubicím

orel nevyškubne peříčko pro štěstí