Je takové ticho
že i umírání je hlasitější
Sedím u klavíru na nádraží
Klávesnice je pomačkaný černobílý papír Sem tam tečka sem tam kaňka
Slyším poslední větu všech složených rapsodií i těch zapadlých pod pedály v prachu
Všude kolem je mraveniště lidí
Potí se v tom plachtění nahoru
Cítím jejich dech v mém dechu Hergot nebraňte mi ve výdechu
Nikdo nemůže za všechny zpřeházený klacky po nohama
Bouchnu do kláves
Otočí se Někteří jen napůl Jiní dokolečka až se jim zamotají pojízdné kufry s taškama a batohy sklouznou na zem
Někdo kleje druhý nadává
Mám chuť udělat dlouhý nos
Bleeeee
Místo toho frrrrrr prstem po bílé prstem po černé a hudba
Kdosi rozpačitě zakašle
Nořím se do disharmonie světa
nenápadně vznešeně neuměle v tom umělém světle místo úsměvů
"Vrátit tak cit všem zážitkům"
U nohy klavíru se opřelo dítě
Naslouchá Ještě nerozumí těm nesouvisejícím tónům Usmívá se
"Ty jsi anděl?"
Prsty na klávesách bortí akordy
Bouře a déšť Slunce a nevinnost
Na kolejích stojí vlaky
Blízko skleněné střechy uvízl pták Mlátí křídly do skla
Bum ťuk frrrr bum ťuk pssst bum mlask
Zní to jako když plácneš hadrem o mokré dlaždice podlahy
Víko klavíru se snáší na klaviaturu podobně jako úder do kmene stromu
Dítě se rozeběhlo Upadlo
Pláč
Zvedám ho
a ono se pevně přimklo do náruče
Opravdovost
Lidé se zastavili Dívají se do stropu jakoby nic
Slyším hlasy
Možná si šeptají o lásce