Jednou se déšť přemění v bílé kokosky které budou ležet na ulicích jako na pekáči

Zatím jen zavlažuje pochmurné nádraží kde u vlaků nepostavá smích Jen šum Slyšíš zvuky kolejnic a kdyby žili koloťukové tak i všechna kladívka a jejich ozvěny

Až přistoupí zima do vagónů zatetelí se mezi dveřmi na buňku

a možná bude mít po kapsách svého bílého kabátu nastříhané proužky vlasů od slunce

Možná ojíní můj dlouhý černý kabát ala bohémka

který mi vlaje kolem lýtek a připomíná Aznavoura ve stejnojmenné písni i volnost průklepových papírů na které jsem  psala básně protože byl levnější

Tehdy v letech bezstarostnosti i  disharmonie

Nevadila mi tolik jako kverulantsví a sprostota v černo bílém světě bez pozadí barev a odstínů

Postrádám tvoje barevné ticho miláčku

mezi huhňajícími lidmi do mikrofonů na šňůrkách zapíchnutých do ucha

Vždycky když potkám obrys podobající se tvému prostoupí mne podobně jako ingoust do čtvrtky Stanu se pauzákem který obkresluje tebe než zmizí

Nevím jak je možné vidět neviditelné Vidím a dokonce se dotýkám

Představy jsou kroužky dýmu z tvé cigarety

Snažím se je rozmazat podobně co malíř kaňku na plátně 

co křídu na tabuli mokrou  houbou

co na okenní tabulce tvůj dech

a ptám se Fráni Šrámka

a ptám se Ferlinghettiho

a ptám se Oldřicha Mikuláška

i Préverta

proč mi můj nový rozevlatý kabát připomíná dlaně 

které bych chtěla přitisknout                     k sobě a obejmout jako to dělávala maminka

Proč v každém knoflíku 

jak na hmatníku houslí hledám symfonickou báseň

Proč ohrnutý límec mi připomíná Elvise

ale že všeho nejvíc tvoji kůži

Jednou se déšť přemění v bílé kokosky které budou ležet na zemi jako na pekáči a já si přisednu 

Za tebou  kokosová