Ve vráskách času a slzách domů procházím se
V sobě utajený vzdech
A sepnuté srdce do křížku
Jako bych viděla ruce babičky
jež před každým jídlem děkovala Bohu a žehnala stolu
aby neosiřel
Tam někde bylo víc než prosté žití
Tam někde vykvétaly byliny      z který se vařil čaj
Tam někde klíčily brambory ve sklepě a placky se pekly na plotně aby  horké na prostém talíři rozvoněly světnici až do oken která svými křídly dotýkala se vysoké neposečené trávy v zahradě     s jabloněmi a jednou hrušní
Tam kde už jen ztrouchnivělý trám drží zbytky střechy dívám se do nebes
jakoby všechna oblaka byly lidé z dávných časů které jen mlžně v mé paměti prodírají se do slunce údivu a tichého stání na okraji všech překročených prahů do věčnosti než  propadnou se v zem
Vráskami své tváře vykresluji naše staré náměstí
které koldokola krášlilo podloubí  kam vpouvaly mámy tátové děti i ruce milenců v jemném sevření
v botách vyleštěných podobně tak  co nedělní kolesový parník
s výletem doprostřed rinku
To bylo hlasů
To bylo zpěvu
A vískotu
a ticha
Nymburk s věží kostela na které odbíjela třetí po poledni kde
dům mé tety byl přišpendlený   k dalšímu domu v uličce           s kočičími hlavami až k němu
Nymburk s věží kostela kde
bych chtěla bydlet
Možná bych tam potkávala laskavější vzduch a ne syrovost větru
Možná by tam vedle mých vrásek na každé jedné jednotlivě viselo neviditelné srdce
Chtěla bych
i teď kdy
plastovej svět
Ten v mejkapech a nánosech šminek na tvářích
Ten v umělých řasách a vytetovaném obočí
Ten co podobá se bábuškám kde i ta nejmladší stejná je
zatracuje minulost
protože se nechce poučit
Nikdy nikdo z plebejců nevyhladí vrásku mudrce
leč  by sám samojediný nebyl samozvancem mezi samozvanými aby vynikal
V mých vráskách mých starých domů pláčou slzy neviditelných stínů bývalého
Kdykoli tam vejdu dotknou se mne
jako se dotýkaš ty
Tam  v nebi
Tu na zemi
Daleko vzdálená "kouzelná flétno"Amadea Mozarta