Pokaždé když se podzim převtělí do zimy

a misto růží vykvetou čemeřice  

když den vstává do mlhy

a myšlenkám se chce ještě chvili spát

zůstáváme ve svém tichu ve svém pokoji

v zastavení stát

tam kde se snoubí vteřiny

s každou celou hodinou                                        než  pomíjivost rychlosti

v sobě objevíme

My spěchající mezi světlem a tmou

konečně zpomalíme

Tehdy snad nesoulad v nás propojí přítomnost a vize

Pokaždé když se podzim převtělí do zimy                                                                           a ptákům se zpívat nechce

když kaluže mrazy vypily

tehdy snad svlékáme rukavice 

aby se dlaň o dlaň opřela podobně jak duše 

o druhé srdce