Pohrdám  sluncem  které  dovolí  mrakům zastínit  třpyt

Soudím lásku  co zatrpkne     pro  vlastní  blahobyt

Žaluji cit  který  lže  Bojínek  samolibý 

Vzdávám  se vejít do bran co  mají  mříž 

Nesouzním  s temnotou  co tváří  se  vesele a přitom  nese  v sobě  kříž 

Nejím  jablka kterým otřeme  patinu 

Nepiju vodu  ze džbánu  když    v dlaních  by mohla být 

Nepláču  v blatech  proto  že bych se mohla utopit 

Nerozdírám rozedřené  duše  pro pocit  být  víc  

Nekopnu  do  odkopnutých  rozšmajdaných bot pro nové 

Zalévám  srdcem  všechno  skloněné

Trhám na kusy tíhu  lidského břemene  

Pohrobek  lásky 

Obelisk 

Ve světě  z kamene