Jsou básníci kteří tiše našlapují

aby nevybuchla slova

Ty nastražené miny jež by mohly vznítit plamen vášně po touze 

že lze milovat ne pro potěchu vlastních vystavěných zdí                                         ale pro průsvit světel v tunelech kde schovává se cit  

Že lze milovat                                         mezi všemi rozevlátými vlasy polí a doteky trav i sklopenými hlavami usýchajících okvětních listků zatoulaných planých růží

Že lze milovat

mezi kloubouky střech                                  i rádiovkami s anténou na hlavách impresionistických malířů co mají zamazané ruce od barev všech sluncí i kobaltu bouřného nebe

Že lze milovat

mezi dětskými kočárky z proutí                  i surrealistickými koloběžkami na kterých se odstrkují špičkou nohy spěchající lidé do krychlí domů s dveřmi na buňku a okny bez očí 

v žaluziích  kam nedohlédne ani zvědavý mrak co podobá se tvářím možná z minulosti   možná z rajských zahrad       uměle vytvořených ve sklenících              na placatých nástupištích mrakodrapů    s pozvánkou  pro výhled do kraje

Jsou básníci kteří tiše našlapují

aby nevybuchla slova

Ty miny jejich slz 

Proplétají se mezi nimi a slabým proutkem hledají prameny zadupané vody jakoby doufali ve zrození nového světa