Oplotili jsme se Zavřené duše sedí v zahradách plných vzácných stromů a libují si jak lehce lze zmizet za hradbou barevných kamenů cihlovatých cihel i dřevěných ozdobných mříží Lebedíme si jako bychom chtěli zdrhnout           od hluku i šepotu...

Absolutně krátkáBáseň Pro tebe

PROŠLA potichu všechna zákoutí včerejšků i předvčerejšků Nebyla sama Držela za ruku  všechno co bylo a tehdy se zdálo být zítřkem i pozitřkem i napořád Tehdy kdy co setkání to propojenost Tehdy kdy nebylo místo na balast Jen na granáty a jantar z Baltského moře PROCHÁZELA se a cítila...

Svitá Celou noc tě objímala tak nevinně jako dítě které se přimkne k mamince do tepla náruče tak jako dítě co cítí oporu tátových paží Celou noc v objetí tiše šeptala obyčejná slova Vestoje navzdory všem poletujicím myšlenkám jež mrmlaly něco o marnosti TISKLA tě vroucně tak aby neokradla...

Básník a denV malé posetmělé kavárně kde se snoubily minulé věky s lehce dotýkanou současností seděly poloodhalené dámy u kulatého stolu Jejich ňadra vykukovala z barevných blůz a nohy cudně překřížené paradoxně vyzývaly muže k pohledům Kolem nich pluly další pitoreskni postavičky a klopily...

Básník a denV malé posetmělé kavárně kde se snoubily minulé věky s lehce dotýkanou současností seděly poloodhalené dámy u kulatého stolu Jejich ňadra vykukovala z barevných blůz a nohy cudně překřížené paradoxně vyzývaly muže k pohledům Kolem nich pluly další pitoreskni postavičky a klopily...

Minulost "Mohu si přisednout.." Několik hlav se otočilo od stolu plného plastových taliřů a papírových kelímků mezi navoněnou růží se střibrným okrajem         ze střelnice " No zajisté Vezmi místo.." Jeden z přísedících loktem shrnul kupky posmrksných...

Přišla jsi figurko Klidná a laskavá Přišla jsi za námi i když jsme nechtěli sami ve světě z mumií a voskových nedělí Do skla na zemi jsi se rozplácla ať střepy lítají  Přišla jsi figurko se srdcem na dlani a my tě objalizhulení v trávě z konopí bludištěm emocí vedeni Netušíc že jsou z nás...

Lásko Ty která vcházíš bez optání která nezvoníš Neťukáš ani Ty která vstupuješ i tam kde není nic jen usebrání Neřešíš  zda smíš rozeznít zvony co už spaly Lásko Ty jenž nedbáš na ticho převtělené v stiny klidně si vejdeš do tmy a rozžehneš světlo které tklivě svítí Ty věčnější než věčnost...